Příběh jednoho muže

Do tmavé místnosti pronikalo zataženými závěsy jen málo světla, které přiživovala jediná svíce. Člověk, který do místnosti vešel, musel chvíli čekat a nechat své oči přivyknout si šeru, které zde panovalo. Teprve poté mohl spatřit místnost, která nebyla nijak velká. Byl to vlastně takový malý pokoj. Jedny dveře, jedno okno, které bylo téměř vždy zatažené, jedna úzká postel. Opravdu zde bydlel jen jeden člověk. V koutě u okna se krčil stůl a u něj jediná židle, kousek blíž ke dveřím pak byla ke zdi přitlačena jediná skříň v místnosti. Na posteli ležel mladý muž. Nohy skrčené, chodidly se opíral o postel, kolena směřující vzhůru. Ležel na zádech, ruce za hlavou. Tmavé vlasy měl na hlavě ostříhané nakrátko, nahoře se mu však tyčily do výše. Celá tvář, stejně jako celé jeho tělo byla útlá. Na bradě, pod nosem a na lících se mu tvořily první vousy. Nos sám byl stejně jako celé tělo útlý a dlouhý. Pod úzkým tmavým obočím temně žhnuly tmavé oči, jakoby modří podlité, z důvodu nedostatku spánku. Oči se nehýbaly, upíraly se na neviditelný bod na stropě a ačkoliv nešlo z tváře vyčíst žádné pohnutí, oči prozrazovaly nenávist. Nenávist k tomu bodu. Náhle se zavřely. Chvíli se nic nedělo. Poté se muž pomalu posadil na posteli a promnul si oči. Vstal, narovnal se do výše a protáhl si záda, dlouhým, avšak pomalým a tichým krokem přešel místnost a došel až ke stolu. Posadil se na židli a otevřel jednu zásuvku, ve které začal tiše přehrabovat. Po chvilce našel co hledal. Byla to fotografie...tři měsíce stará. Pro něj to bylo, jako by od té chvíle utekly již dlouhé, bolestivé roky. Muž na fotografii upřeně hleděl a nyní bylo konečně možno rozpoznat jeho pocity z výrazu tváře...z počátečního úsměvu, nad krásnou vzpomínkou přešla tvář téměř v pláč, nad nějakou smutnou myšlenkou, později se obočí stáhlo, ruka třímajíc fotografii se sevřela a fotografii zmačkala. Muž seděl a mlčel...pohled upíral do zdi. Vstal, fotografii narovnal...a přiložil ke svíčce. Fotografie vzplanula....pomalu hořela muži mezi prsty a ten se díval na dívku, která hořela v plamenech, stejně jako on sám, držíc ji ve svém náručí. Fotografii nepustil do poslední chvíle, nechal ji celou shořet, neupustil na stůl ani kousíček, takže mu nakonec, když už držel mezi prsty poslední malý kus, oheň spálil prsty. Prudce ucukl, ale pouze tiše zavrčel a zamával ruku, abys se prouděním vzduchu trochu ochladila. Muž se díval na popel na stole...na vše, co po fotografii zbylo. Nakonec popel shrábl do dlaně a druhou rukou otevřel okno. Díval se do pěkné zahrady, kde rostla spousta květin, o něž se však nezajímal...vyhodil popel ven do zahrady, oprášil si ruce a opět zavřel okno. Zasunul židli pod stůl a pomalým, tichým krokem se vrátil do své původní polohy na posteli. ,,Teď tvá tvář žije již pouze v mých vzpomínkách." zašeptal Petr, zavřel oči a po tváři se mu skutálela jediná slaná slza.